Léčitelské schopnosti jsou darem, který není zadarmo

V povědomí většiny lidí je zakořeněn názor, že skuteční léčitelé dostali svůj dar zadarmo, tedy bez přičinění. Tento názor sdílí nemocní i sami léčitelé. A co si myslíte Vy, milí čtenáři? 

Jsem člověk, kterého velmi přitahují osudové příběhy profesně úspěšných lidí, lidí, kteří dosáhli nejvyšších met spojením svého výjimečného talentu a lidských kvalit. Dokáži shlédnout několik životopisných dokumentů za sebou a necítím únavu, protože životy těchto lidí působí jako voda živá, osvěžují, inspirují, podporují. Kdo by se v ní nechtěl koupat? Ukazuje se však, že jedno mají všichni společné. Výše jejich úspěchu je úměrná nejen velikosti jejich nadání, ale také píli, s jakou toto nadání rozvíjí. Nejvyšších met se nedosahuje malým talentem a velkou prací ani velkým talentem a leností. Musí to být velký talent a velké úsilí, co přináší člověku vnitřní naplnění a druhým užitek.

Kde se však ten talent, nadání a schopnosti vzaly?

Genetika začne pokulhávat v okamžiku, kdy vaše tříleté dítě začne dirigovat orchestr jako rodilý dirigent filharmonie, a to se vším všudy. Děje se tak přesto, že se ve vaší rodové linii v několika posledních probádaných staletích žádný dirigent nevyskytoval. Jak k tomu to dítě přišlo? Jsem přesvědčena, že jakékoliv schopnosti jsou osobním vlastnictvím každé lidské duše a že se jimi nelze navzájem infikovat. Že je nelze nikomu odebrat, jako je nelze někomu implantovat. Schopnosti jsou darem, který si přinášíme na tento svět. Jak s nimi naložíme, je už pouze a jen naše svobodná volba. My všichni mluvíme o darech, ale jen málokdo z nás si uvědomuje, že dar předpokládá dárce... Schopnosti umělce, sportovce, lékaře, nás všech, podléhají osudovému předurčení, jež řídí zákony vyšší, než jsou lidské.

Otázka, která se nabízí: Z jakého důvodu stavíme my lidé schopnosti léčitele mimo působení těchto zákonů?

Léčitelské schopnosti (v naší zemi široký pojem opředený mlhou) jsou zajisté darem, o který smíme poprosit, je-li v nás touha tímto způsobem pomáhat druhým. Touha, která u někoho vytryskne z největších hlubin duše... a u jiného nevyvolá jediný citový záchvěv. Náhoda? Poprosit smíme, ale o tom, zda nám bude dar propůjčen, nerozhodujeme my, nýbrž vyšší moc, tak jako o každém jiném darovaném nadání. Léčitelské schopnosti jsou darem především pro léčitele samotného, neboť je to právě on, komu je často dávána možnost napravit vlastní pochybení v minulých životech. Bez opětovného darování těchto schopností by pro něho náprava nebyla možná. To je také jedna z odpovědí na otázku, proč je někdo má a někdo ne. Proč si schopnost léčení nelze osvojit jako metodu nebo techniku, proč ji nelze získat pozemským vzděláním, proč si ji nelze vynutit. Zároveň, a to je podstatné, lidé, kteří disponují skutečnými léčitelskými schopnostmi, jsou ti, kteří po nich kdysi velmi toužili a poctivým úsilím je několik životů rozvíjeli. Dnes tyto schopnosti "sklízí" jako svůj talent, nadání, jako něco přirozeného nikoli nadpřirozeného, jako plody svého snažení.

Lze se tedy při tomto úhlu pohledu nadále dívat na léčitele jako na jediné bytosti na zemi, kteří dostali své dary zadarmo?

Léčitelským schopnostem se nedá naučit, otevírají se samy, spontánně, bez jakéhokoliv napomáhání, v pravý čas. Tím je okamžik, kdy duchovní proměna člověka vytvořila půdu pro jejich přijetí. S darem léčení už se člověk narodil a je mu propůjčen na celý život. Není v moci nikoho, aby mu jej odebral, neboť je součástí jeho ducha, který může vyšší síly jako jediný přijímat. Je to tedy duch, kdo tyto síly přijímá, a teprve jeho prostřednictvím fyzické tělo. Každý léčitel by měl vědět, že i když je jeho dar sebevětší, jeho pomoc a způsob léčení bude vždy odpovídat pouze jeho vnitřní duchovní zralosti a čistotě jeho nitra. Léčivá síla klade své požadavky. Tak jsou léčitelské schopnosti pro léčitele darem i závazkem.

Domnívám se, že největším nepřítelem léčitelů nejsou vědci ani lékaři... ale nevědomost. To by nebylo tak zlé, kdybychom ji nehýčkali na úkor touhy po poznání. Touha po poznání byla vložena do každého člověka, je to jedna z nejvyšších hodnot, která nám byla dána. Dosažení poznání vyžaduje zkoumání. Zkoumání znamená namáhat se, nespokojit se s povrchností a polovičatostí, s leností. Pak také nebude nutné vést diskuze o právu léčitelství na existenci, o účinnosti léčitelských schopností či o trestní odpovědnosti léčitelů. Pro zkoumání nám byly dány dva nástroje: srdce (cit) a mozek (rozum). Budeme-li je správně používat, nemusí nám nikdo radit, zda k léčitelům chodit či ne. Nebo nám upírat zodpovědnost a ze své vůle nás před léčiteli chránit. Vždyť ani v normálním životě není nikdo tak pošetilý, aby použil na sekání dříví kosu a na sekání trávy sekeru. Při zkoumání léčitelských schopností, léčitelů a léčitelství vůbec, se tak děje, žel, neustále. S fatálními následky pro léčitele i nemocné. Léčitelství je velmi tenký led, na kterém lze velmi lehce uklouznout nebo se dokonce probořit. Každá mezera nebo nejasnost by jistě právě zde měly vyvolat zvýšenou ostražitost a zvýšené úsilí...mezeru odstranit a nejasnost vyjasnit. Za tímto účelem se již mnoho let vracím ke knize Ve Světle Pravdy od Abd-ru-shina, (více na www.poselstvigralu.cz), která obsahuje výklad vesmírných přírodních zákonů. Tyto zákony se mi staly měřítkem pravdy nejen v profesi, ale i v celém životě. Jejich jednoduchost je fascinující a jejich jasnost obdivuhodná. Záleží jen na nás, s jakým věděním či nevěděním se spokojíme.

Pracuji jako léčitelka a svoji práci mám ze srdce ráda, naplňuje mě štěstím a vděčností. Je to krásná, užitečná, oboustranně obdarovávající a obohacující práce. Myslím, že dnes už rozumím všem těm, kteří objevili své dary a schopnosti, rozvinuli je a činí jimi šťastnými sebe i druhé. Těm, kteří je v sobě ještě stále hledají, přeji hodně sil k jejich brzkému nalezení - a to pro dobro jejich i naše.