Okovy se nejvíce zařezávají, když...

Když jsem tuto větu četla před lety v jedné velmi duchovní knize, týkala se v kontextu vysvobození člověka z tzv. pozemských pout. Přesněji řečeno z takzvaného LPĚNÍ, lpění na všem, co je hmotné, tedy na všem, k čemu se většina lidí na této zemi připoutává v domnění, že zde naleznou nepomíjivý zdroj štěstí… aby pak opakovanými ztrátami nakonec zjistili, stejně jako já, že to není možné. Pro některé mé klienty se tento postoj stal dokonce chronickou nemocí, ale výraz "chronický" v medicíně znamená "do konce života", tedy nevyléčitelný. Mám dobrou zprávu. Lpění je léčitelné. Je to otázka uvědomění, volby a rozhodnutí. Vím to, byla jsem svědkem spousty příběhů, kde ten, kdo se dokázal odpoutat a zbavit lpění, osvobodil nejen sebe, ale i druhé. A šťastni byli všichni :).

Léčení jakéhokoliv lpění, ať na něčem nebo na někom, může být dobrovolné anebo jako poslední pomoc nedobrovolné… ztrátou, šokem, tlakem… Na první se dá připravit, na druhé, žel, ne. Cílené, dobrovolné, vnitřní odpoutávání je často velmi bolestnou duchovní prací, kdy poutající vlákna nelze většinou naráz odstřihnout, jak by si většina z nás často přála, ale je nutné dopřát si čas na trpělivé rozvazování… uzlík za uzlíkem, zvláště pokud jsou pouta utužena několika životy. Recidivy jsou v pořádku, vždy nás posouvají o kousek dále, až se to jednou stane… budeme na konečné. A odměnou za takovéto úsilí je korunovace. Korunovace zlatou korunou se zářivými drahokamy, a tou je SVOBODA. A teprve s ní přichází i ono vytoužené ŠTĚSTÍ.

SVOBODA, každý otrok po ní touží. Otroctví je pro člověka nepřirozené. Když jsem četla větu o vymaňování se z okov, vyvstal tehdy před mým vnitřních zrakem obraz černošské otrokyně se železným obojkem a řetězem, a okovy na nohou i rukou. Déja-Vu. Vzpomínka jakou bolest způsobuje snaha vymanit se z okovů! Čím více chcete, tím více se do krve zařezávají. To je prožití na těle. Stejná prožití však přicházejí i pro duši. Ty první nám může sundat kdokoliv, ty druhé… jen my sami. Jsme to my, kdo si je nasadil, a pokud nám je nasadil přeci jen někdo jiný, jsme to opět my, kdo se rozhodl si je ponechat.

Pojmenujme své okovy, často vypadají jen jako malá nenápadná pouta, nemusí vždy jít jen o silná ocelová lana, může to být jen tenký vlas, a přesto je tak pevný, že nás může svázat na věky.

A co jsou tedy ty pomyslné okovy duchovní? 

Lpění na něčem nebo na někom.

Připoutanost k něčemu nebo někomu.

Závislost na něčem nebo na někom. 

To vše lze označit jako stav citové závislosti způsobené přesvědčením, že bez té či oné osoby nebo věci nebudeme nikdy šťastni, že bez ní nedokážeme žít… Když ji získáme, prožíváme nadšení, potěšení, radost, naplnění, vzrušení. Když ne, přichází smutek, napětí, hněv, rezignace, nuda, prázdnota ad. A tak nás lpění na čemkoli činí zranitelnými, nenaplněním očekávání věčně zklamanými a v duši neklidnými. Tragické na lpění je však to, že pokud osobu či předmět lpění nezískáme, přináší nám to obrovskou bolest. Pokud získáme, přináší nám to sice záblesky štěstí, ale s tím okamžitě nastupuje obava, strach, že to, k čemu jsme přilnuli, můžeme kdykoliv ztratit nebo to může kdykoliv odejít. A tak se z vlastní vůle stáváme otroky, kteří za každé lpění zaplatí vysokou daň, zaplatí svým štěstím. S lpěním se nedá bojovat ani nad ním vyhrát. Lze se ho jen zbavit! 

Je tolik krásných věcí na zemi, ale my lpíme jen na té jedné jediné. Je tolik krásných lidí na zemi, ale my lpíme jen na tom jednom jediném člověku. Je tolik krásných vlastností v každém z nás, které můžeme rozvíjet, a my lpíme jen na těch, které nás ničí. Před sebou rozlitý a rozbitý pohár, za sebou deset pohárů naplněných štěstím a hojností… a my se neohlédneme. Lpění či nelpění je volba.

Mnoho psychosomatických nemocí má právě příčinu v tomto nešťastném postoji k životu, k lidem, a především k sobě. Neptejte se mě, jak nelpět. Nejdříve si lpění přiznejme, pak se rozhodněme a naše duše nám už sama ukáže kudy na to, neboť její nejvnitřnější podstatou je - SVOBODA.

"Člověk, který je vnitřně spoután, bude věčně otrokem, i kdyby byl králem".(O.E. Bernhardt).

A co, když člověk neví, že lpí?

Pak se nemusí bát, je-li na duchovní cestě, pomoc se vždy dostaví. Přijde o svůj dům, zahradu, syna, dceru, milovanou osobu, práci, nohu, ruku, fyzickou krásu, díla, na kterých pracoval léta a o mnohé další, je-li jeho úkolem v tomto životě naučit se nelpět. Říkáme tomu nespravedlnost, a přesto nám jednou bude možná ukázán obraz, kdy jsme se učili získat zpět ztracenou svobodu a s ní i lásku a štěstí. Že jsme to nedokázali dobrovolně, není chybou Božích zákonů, které řídí naše životy, ale stalo se to naší svobodnou volbou. Nechtěli jsme přestat lpět!

Ani ta nejkrásnější pouta- zvláště ta lidská- nejsou ještě LÁSKOU, jak si to v našem pojetí zde na zemi často myslíme. Láska není ani lpění, ani připoutanost ani závislost.

LÁSKA je SVOBODA.

Kdo lpěl a už nelpí, nikdy nepřestane toužit po svobodě, neboť svoboda povstala z lásky. Nebo láska ze svobody? :)

P.S. Jestliže se rozhodnete osvobodit se (od čehokoliv), pak ve Vašem životě začne "přituhovat" – útoky, pomluvy, výčitky, výhružky, ztráty, nemoci, katastrofy. Pak ale vězte, že jste opravdu na dobré cestě. Okovy se ještě více zařezávají, protože jste se z nich začali vymaňovat! :)