Odpustit Ti mohu, ale zapomenout ne...

Během svého života jsem se několikrát stala svědkem hlubokých i povrchních úvah o tom, zda odpustit znamená zapomenout, či ne. Každá takováto polemika, u které jsem se (nenáhodně) ocitla, se pro mě stávala výzvou. Výzvou k zamyšlení a zároveň výzvou k ponoření se do vlastního nitra, kde jsem usilovně hledala "rozřešení". Nedalo mi totiž spát, že v samém středu této věty se nachází odporovací spojka "ALE", o které jsem se kdysi učila, že "omezuje a opravuje předchozí"!

To by pak ALE znamenalo, že nezapomenutí, tak trochu, neguje odpuštění?
A opravdu jen trochu, anebo úplně?

Když jsem během let pozorně naslouchala lidem, kteří tuto větu brali smrtelně vážně a stejně tak na ní trvali, dokázala jsem jim nakonec při hlubším zamyšlení, z hlediska anatomie mozku, porozumět.

Vzpomínky na zranění a ublížení, tedy "paměťové stopy" mají v mozku několik "pracantů", kteří neomylně zaručí, že NEZAPOMENETE. Hipokampus je centrem paměti na události, amygdala je sídlem radosti, utrpení a strachu. Limbický systém se stará o emoce a šedá kůra mozková zodpovídá za vědomé rozhodování a vnímání… Vskutku silná sestava pro rozumovou argumentaci.
Pokud se někdo rozhodne chápat tuto větu z hlediska neuronů, nervových drah a mozkových center, pak nelze již dále o ničem polemizovat. Rozhovor na téma "odpustit Ti mohu, ale zapomenout ne", dosáhne svého vyvrcholení… a octne se na konečné.

Jedna má přítelkyně, již starší dáma, se měsíc po jedné prožité události omluvila mému příteli, lékaři, za něco, co ji trápilo a za co se tak trochu styděla. Odpověď, které se jí dostalo, ji velmi překvapila. "Paní Nováčková, nechte to být, já už jsem na to dávno zapomněl." "Heleno, představte si, on opravdu vypadal, že si nemůže vzpomenout, že si horko těžko snaží situaci vybavit, a také jsem pocítila, že ho tím vlastně tak trochu zatěžuji, snad dokonce i obtěžuji!" Pointa příběhu? Paní Nováčkové se nejen ulevilo, ale ze setkání si navíc odnesla kromě radostné nálady i předsevzetí, že se nechá inspirovat. A to se skutečně stalo. I mně několikrát později řekla: "Heleno, nechte to být, já už jsem na to zapomněla." :) A já jsem cítila, že to myslí vážně! Neměla to již uložené ve své paměti, vymazala to, vytěsnila, propustila, dobrovolně se toho vzdala. Už se tím nechtěla zabývat a ztrácet drahocenný čas. Naplnila se přítomností. ROZHODLA SE... již se nevracet.

A já? Já to mám jako oni. Ve své duši jsem rozřešení našla.

Když se rozhodnu odpustit, rozhoduji se zároveň, že chci na danou situaci zapomenout. Ale to opravdu nejde lusknutím prstu, nicméně je to má svobodná volba. Nechci už tu vzpomínku s sebou dále vláčet, je na mě příliš těžká, uzurpuje si mou pozornost, zavádí mě zpět do minulosti a odčerpává sílu pro šťastnou budoucnost. Nechci prostě řezat piliny, které jsou už nařezané. Když se dostaví recidiva, náhodné přezkoušení emocí, POPROSÍM si v modlitbě O SÍLU, abych mohla znovu se ozývající ostny nebo už jen tenoučké kořínky navždy vytrhnout, a ranku po nich zahladit. Respektuji svůj vnitřní stav, nesnažím se usmívat, objímat a posílat lásku, když duše touží po odstoupení, vzdálení se, zařazení neutrálu a hlavně po zesílení. Proč? Protože vím, že tahle upřímnost mě jednou k tomu prvnímu zákonitě dovede. Nesmím jen ani na chvíli spustit vytčený CÍL z očí. To jediné nesmím. :)

Možná by Vás zajímalo, co na toto mé počínání říkají můj hipokampus a amygdala. :)

Nic, mlčí, není v jejich silách to změnit. Mému mozku nezbývá, než se podvolit. Protože, i když JE MŮJ, NENÍ MNOU. Protože jsem to já, má duše, kdo vyvolal silou svého chtění v mé solární pleteni energetickou vlnu stoupající míchou k zadnímu mozku. Tato část mozku vytvořila obraz (mého chtění) a přeposlala jej přednímu mozku do adekvátních center... (poznání, které jsem čerpala z díla Ve světle Pravdy).

A toto vše mohl můj úžasný a výjimečný mozek vykonat jen z jednoho prostého důvodu:
Dostal ode mě jasné zadání.

"JÁ odpustím a Ty zapomeneš!"

A pak jsem mu potichu pošeptala do ouška:

"A periferně Tě budu sledovat a hlídat (myšlenky a vzpomínky), aby sis v nestřeženém okamžiku netroufal opět… do mé již hojící se a uzavírající se rány, sypat sůl!"

Mám v Kongu černošskou přítelkyni, která několik let studovala v naší zemi. Od začátku jsem ji podezírala ne z jedné české inkarnace, ale hned z několika, neboť když se Afričanka naučí za tři měsíce bravurně mluvit česky, je jí vlastní česká mentalita, rozumí českému humoru a v jeho duchu i vtipkuje, no, uznejte… je to vážně podezřelé. :) A jak s mou africkou přítelkyní souvisí téma odpuštění?

Zajímavě! V jazyce její země se odpuštění vyjadřuje dvěma způsoby:

1. "ele" – když odpouští člověk

2. "mboko" – když odpouští Bůh

Výraz "ele" znamená, že člověk odpouští, ale nezapomíná (takže přesněji jen promíjí…).

Výraz "mboko" znamená, že když odpustí Bůh, je zapomenuto!

Afričtí domorodci došli ke stejnému závěru jako já po třiceti letech na duchovní cestě… zapomenout je možné. Ne v mozku, ne v duševním prožitku, ale jen ROZHODNUTÍM SE PRO PŘÍTOMNOST.

(Více v posledním chystaném článku o odpuštění "Nejtěžší je odpustit sobě").

JÁ sama stojím na té straně, která říká, že ODPUSTIT ZNAMENÁ ZAPOMENOUT…

Stejně jako odpuštění i ZAPOMENUTÍ ve smyslu smíření se s daným stavem, s tím, co se stalo, je AKTEM VŮLE. Neznamená to, že omlouváme chování viníka, ani způsob, jakým jsme byli zraněni, ani si nenecháme dále ubližovat apod. Znamená to dle mého jen tolik, že už nebudeme toužit po pomstě, odplatě, satisfakci, nestaneme se soudci… že už se nemusíme trápit tím, jakým způsobem bude spravedlnosti učiněno za dost, neboť výrok "Má je odplata, můj je soud" mluví zcela jasně a spravedlivě. Jisté je, že odevzdáním celé věci do rukou Nejvyšší síly, se jednoho dne naplní ZÁKON touto "Silou" daný. Dříve nebo později, v tomto nebo jiném životě. Proč bych ho tedy (soud) nad někým měla vynášet já? Je na místě se přiznat, že cesta k přijetí této skutečnosti byla velmi dlouhá a plná vzdoru. Ego rádo bere spravedlnost do svých rukou...

Odpuštění a zapomenutí však nezmění ani to, že po každé ráně zůstane jizva. Avšak zacelená jizva nebolí, po letech už o ní ani nevíme. Věnovat jí pozornost není na programu dne. Máme důležitější věci na práci. Jaké? To bych nechala již na čtenáři. :)

Jistěže čas od času přijde přezkoušení. Snad proto, abychom si nemysleli, že už jsme vše odpustili… co kdyby to byla jen naše domněnka… Draze bychom za ni zaplatili – ztrátou času na cestě vzhůru. A proto navrhuji: NEZDRŽUJME SE. Odpouštějme a zapomínejme.

Pomyslím-li na dopis apoštola Pavla Korintským: "… láska nepočítá křivdy", čeká mě mnoho práce. Možná i Vás? Že je to těžké? Ano, je. Nesmírně.
Ale SÍLA CHTĚNÍ je větší.

Odpuštění a zapomenutí, dva pojmy, které jsou spojené jen a jen s minulostí. Minulost k nám patří, je naší součástí, díky ní jsme dnes takoví, jací jsme. Slouží nám k poučení, varuje před chybami, před nebezpečím, je pro nás velmi cenná.

A přesto bych Vás ráda obdarovala na cestu jedním zcela nenápadným citátem:

"Minulost nás poznamenala. Ale nemusíme být otroky toho, co jsme prožili." (Rick Warren)

NEMUSÍME.

Odpustit a zapomenout?

MŮŽEME. Když se, ROZHODNEME, že CHCEME.

Jak?

SVÝM VLASTNÍM ZPŮSOBEM.