Oázou na poušti je ten, kdo odpouští

Potkala jsem na této zemi nemocné lidi, kteří mi do očí upřímně řekli, že ke svému životu nikoho a nic nepotřebují, že si vystačí sami! A já si myslím, že se mýlí, a proto jsou nemocní, a proto jim to říkám… že se mýlí, aby se mohli uzdravit. Říkám jim zcela upřímně: "Víte, já jsem přesvědčena, že žádný samorost nikdy sám nevyrost'". Protože, aby na téhle zemi mohl člověk duchovně růst, popřípadě vyrůst, potřebuje k tomu zákonitě druhé lidi. Potřebuje živá zrcadla, ne ta, u kterých si ráno po probuzení češeme vlasy nebo čistíme zuby. Živá zrcadla, přátele i nepřátele, nebo jen prostě náhodně nenáhodné lidi, kteří nám odzrcadlí jasný a skutečný obraz nás samých na rozdíl od těch v koupelně, která se lehce zamlží a následně obraz zkreslí. A to je nám upřímně k ničemu!:)

VZTAHY, které sama žiji nebo řeším s přicházejícími do poradny, mi často připadají jako ZRCADLOVÉ BLUDIŠTĚ. Už jen ta vzpomínka z dětství ve mně vyvolává zoufalé otázky: "Kudy z toho ven?" "Kudy vede cesta?" "Kde je východ?" A pak to zoufalství, že se motám a nevím, kterým směrem se vydat. A ještě při tom všem, aby toho nebylo málo, narážím stále na sebe… a to v mnoha podobách. Malá, velká, hubená, tlustá, s křivým úsměvem, líbezným úsměvem… Zoufalá vzpomínka malé holčičky na pouťovou atrakci, kdy se počáteční legrace změnila ve smutek a pláč beznaděje. Nemohla najít VÝCHOD.

Ale já už nejsem holčička a vím, že z bludiště mezilidských vztahů, paradoxně díky zrcadlům, existuje cesta ven. Označení toho východu najdete na konci článku.

Dvacet let mě navštěvují převážně ženy, jejichž psychosomatická příčina onemocnění má společného jmenovatele. TOUHU PO DOKONALOSTI. Je urputná, umí se dobře maskovat a vyrojí se v těle tam, kde byste ji nejméně čekali. Bolesti hlavy a krční páteře, ramen, kyčlí, průdušky, štítná žláza nebo žaludeční vředy atd. atd. Výběr je rozsáhlý. Dokonalost? Kam výše se ještě dá jít? Kde je hranice? Kde se bere touha ji za každou cenu dosáhnout? Vědomě nebo podvědomě, není v tom rozdílu.

Také jsem o ni dlouhá léta usilovala… a také jsem onemocněla, abych pochopila, že tam, kde je vývoj a zrání, dokonalost neexistuje. A že na zemi dokonalí lidé nežijí… Ulevilo se mi a začala jsem se uzdravovat. Stejně jako mé klientky, když pochopily nesmyslnost svého celoživotního nastavení a úsilí.

Jsme chybující bytosti. Já, Ty, Ona i On. A protože mé ranní zrcadlo bývá sem tam zamlžené, potřebuji Tebe, Vás, Je, abych se ve Vás sem tam opravdu a upřímně viděla. Jestliže mi vadíte, jste mým zrcadlem, a jestliže se mi líbíte, jste mým zrcadlem. Prostá afinita. Stejné přitahuje zas a jen stejné. A na oplátku za takový dar prozření nesu si před svou hrudí své zrcátko, abyste se v něm zase mohli vidět Vy:). Chcete-li.

Živá zrcadla jsou darem Stvořitele, abychom mohli vyjít z bludiště neharmonických a nefunkčních vztahů, v nichž jsme se na chvíli zapomněli nebo ztratili. Ale není nutné, abychom v nich zahynuli.
A proto nám Láska Boží darovala ještě jeden dar, neméně velký: ODPUŠTĚNÍ.

Odpuštění je, a přece není pro každého. Vyžaduje sílu, odvahu, sebepřekonání a dobrou vůli. Když někoho fyzicky nebo psychicky zraníte, ponížíte ho. Ale když stejnou měrou odplácíte tomu, kdo Vás zranil, dostáváte se na jeho úroveň. Když mu odpustíte, staví Vás to nad něj. To řekl Benjamin Franklin (já jsem to jen prožila).

A já bych jen dodala, že je to láska, ne ego, kdo nás postaví nad toho, jenž nás zranil.

A že je to svoboda, nejen pro toho, komu bylo odpuštěno, ale především pro toho, kdo odpustil.
A že je to mé odpuštění, které mi teprve po té dává právo žádat o odpuštění pro sebe... přece jenom si nemohu myslet, že jsem bez chyby.

V ODPUŠTĚNÍ JE LÁSKA.

A proto může být také oázou na poušti našich vztahů jen ten, kdo se ve svém životě odpouštět již naučil, anebo se o to ze všech sil snaží.

P.S:

Pro ty, kteří vidí v odpuštění smysl a balzám na hojení ran, zpracovávám sérii článků s příběhy o odpuštění. Vede mě k tomu poznání a zkušenost, že neodpuštění může zničit nejen zdraví, ale i život.

A TO BY BYLA ŠKODA.