Nejtěžší je odpustit sobě

Odpuštění sobě samému je v našich životech spojováno především s pocity viny, jimž předcházela... CHYBA. Vzpomínám, jak velký soucit a pochopení ve mně vždy vyvolávaly, a ještě stále vyvolávají příběhy lidí, kterým život přinesl těžkou zkoušku… pohlédnout do tváře vlastnímu selhání. Například příběh mladého otce, který podcenil situaci, nerozhlédl se a s rodinou vjel na nechráněný, nepřehledný železniční přejezd bez světelného značení. Přijíždějící vlak auto srazil. Obě malé děti zahynuly, manželce zůstal znetvořený obličej a poranění míchy ji upoutalo na vozík, on vyvázl jen s malým zraněním…

Nebo příběh hodného a slušného člověka, zkušeného jeřábníka, vykonávajícího svou profesi dvacet let, který měl za úkol přemístit jeřáb po veřejné komunikaci. Jel velmi opatrně, vědom si nebezpečí manipulace s takovým kolosem. Až z reakcí lidí, kteří ho posunky donutili zastavit, pochopil, že jeřáb za sebou vláčel tělo staré paní. I když okamžitě resuscitoval a zavolal záchrannou službu, paní posléze na následky zranění zemřela. Snažil se pak rodině zesnulé pomáhat a i když mu její příbuzní nic nevyčítali, jeho život už nikdy nebyl a nemohl být takovým, jakým byl dřív.

ANO, NEJTĚŽŠÍ JE ODPUSTIT SOBĚ... když Vám pocity viny nedají spát a máte s nimi žít dál...

Zde pro představu uvádím jen malou přehlídku toho, za co všechno jsme schopni se vinit:

• za fatální pochybení
• za to, že jsme přežili
• za nedbalost
• za podceňování lidí i situací
• za nebdělost
• za nevěru
• za nespravedlivé rozdělení majetku, dědictví
• za nesplnění slibu
• za zradu
• za opuštění
• za špatnou výchovu
• za pomluvu a slova, která jsme nikdy nechtěli říci
• za hloupé riskování života
• za zranění citů
• za zneužití důvěry
• za ignoraci potřeb těla nesoucí následky
• za ignoraci potřeb duše nesoucí následky

A napadají mě další a další druhy pocitů viny, které mi klienti svěřovali. Kolik listů bych mohla popsat… a nemělo by to konce. Pocity viny jsou pro lidské tělo i duši stejně destruktivní jako neodpuštění nebo strach! Somatizují se v mnoha vážných, často chronických onemocněních, především však v těch tzv. nevyléčitelných.

Kdybych nepracovala dvacet let s lidmi, kteří mi dali důvěru nahlédnout do jejich nitra, nevěřila bych, za čím vším pocity viny mohou stát. Jak nedovolí lidem probudit a rozvinout jejich jedinečné schopnosti, jejich krásné a dobré vlastnosti, milovat jejich duši i duše druhých a obohacovat jejich originalitou náš společný svět. Naopak ústí v bolestné sebemrskačství, sebebičování a sebekamenování. Avšak šťastnou zemi mohou vytvořit jen šťastní lidé. Žel, s takovouto nadílkou to není možné. Proto je nezbytně nutné pocity viny léčit.

Žábami, které sedí na prameni radostného života a vyvolávají pocity viny, jsou… nepodařená MINULOST a STRACH.

Pocity viny spojené s minulostí vytvářejí v našem nitru automaticky strach udělat další chybu, resp. strach z opětovného selhání. A tím se jim úspěšně daří vyvolat v nás lidech představu, že chybování je něco trestuhodného. V nás nedokonalých bytostech, které se mohou učit a zrát často především překonáváním vlastních chyb!

Dokud budeme mít svobodnou vůli se rozhodovat, domnívám se, že téměř není možné žít bez viny, přesněji řečeno, neproviňovat se, a to i při nejlepším chtění. Odpuštění sobě začíná tím, že připustíme, že nejsme dokonalé bytosti a dovolíme si, čas od času, nějakou tu chybu, i když nechtěně, udělat. A když si navíc uvědomíme, že není v naší moci změnit zákon vývoje a v naprosté většině ani cestu zrání skrze chybování, tak při troše odhodlání a vytrvalosti to dokážeme. ODPUSTIT SI.

"Je lépe v dobrém chtění chybovat než ze strachu před chybami nedělat nic! Člověk, který chybuje, přesto většinou postupuje kupředu, jestliže se z těchto chyb učí pro budoucnost a snaží-li se stejných chyb nadále nedopouštět. Jeho duch při tom zcela jistě dozrává, jestliže je jeho chtění dobré a nechce-li úmyslně něco zlého." (Oskar Ernst Bernhardt)

Existují tři univerzální zákony vesmíru - kauzalita, afinita a gravitace, které zaručují, že každou vinu je možné napravit, že každou vinu je možné smýt.

Představte si létající balón. Na zemi ho drží těžký koš ověšený pytli s pískem. Ten balón jste Vy nebo já. Pískem v pytlích jsou naše viny, které nám nedovolí vzlétnout k nebi, neboť jsme jimi obtěžkáni a zákon gravitace se nám v žádném případě nepodvolí. Avšak v okamžiku, kdy začnu vysypávat písek z pytlů, v případě viny to znamenaná dobrovolně a s úsilím ji napravovat, začínám stoupat. Jeden vysypaný pytel, jeden metr blíže k nebi. Když je všechen písek vysypán a pytle prázdné, přichází vzlet vzhůru k nebesům. Balón se vznáší, je lehký, volný, gravitace je překonána.
S KAŽDOU ODČINĚNOU VINOU PŘICHÁZÍ I ODPUŠTĚNÍ SOBĚ a s ním pocit létajícího balónu, jenž se právě odpoutal od země, aniž s ní ztratil kontakt. Vina vždy znemožňuje šťastný vzlet, a tím se stává těžkým závažím, především pro duši.

V poznání těchto zákonitostí nám bylo dáno záchranné lano, které je tu pro každého. Pokud se ho zapomeneme chytit, nebo dokonce nechceme, nezbude nám, než zůstat sedět v koši na zemi. Pocity viny a neodpuštění sobě drží balón při zemi a toto držení může trvat i tisíce let. (Přijetí tohoto poznání je však možné jen v případě akceptování tzv. reinkarnace.)

Podmínkou vzletu je však opravdová lítost nad svým činem a touha jej napravit … odpuštění sobě pak přichází samo jako důsledek spravedlnosti nejvyšších zákonů, v nichž paradoxně "sedíc v koši na zemi", nevidíme nejvyšší Lásku, jež nám tímto umožňuje napravit všechny viny, a tím se navždy osvobodit.

Takovéto pochopení a poznání životních zákonitostí může být velkým léčením oné těžké "diagnózy", jakou jsou pocity viny a neodpuštění sobě.

Jeden velmi známý citát Johna Lennona (kytaristy a skladatele skupiny Beatles), začíná slovy "NETRHEJTE MOTÝLŮM KŘÍDLA, VŽDYŤ ONI PAK PLÁČOU..." A já si vždy říkám, že pokud budeme stále trvat na svých pocitech viny a neodpuštění sobě, a tím se vzdávat jak svobody, tak radosti ze života, pak je to, jako bychom TRHALI KŘÍDLA SOBĚ. Výrok "Má je odplata, můj je soud" (nejedná se o doslovný překlad výroku, ale o pouhé přiblížení zákonitosti čtenářům) platí nejen pro odpouštění druhým, ale i sobě. Poměřovat spravedlnost svými pocity viny a vynášet nad sebou soud, by mohla být stejná troufalost a pýcha, jako když jej vynášíme nad druhými.

Lpění na pocitech viny nemusí připravit motýla vždy jen o jeho křídla, ale může mu nakonec přivodit např. vážnou nemoc, a to podle ověřené pravdy, že malé příčiny (dlouhodobě živené), mohou přinášet velké následky.

Když nám tedy netrhají křídla jiní, trháme si je sami. Napravení svých vin, následné odpuštění sobě samým; respektování, že chybovat je lidské, jen nesmí být nekonečné; a vřazení se do zákonů vesmíru, to vše je podmínkou k tomu, aby nám konečně mohla opět narůst KŘÍDLA – NOVÁ, SILNÁ a KRÁSNĚ BAREVNÁ, jako je život sám.

" POLETÍM, ŘEKLA HOUSENKA…

A všichni se smáli, všichni,

kromě MOTÝLŮ…"

A MĚLA PRAVDU.

PS:

Tak jsem se ocitla na konečné. Dopsala jsem "poslední epizodu sedmidílného seriálu o odpouštění", což jsem při psaní té první vůbec nepředpokládala. Témata se vynořují sama, přesto jsem zatoužila napsat i něco na přání… chcete-li tedy, čtenáři, dejte podnět k tématu a já to zkusím. Moc ráda.

(K ošetření pocitů viny a k rozloučení s minulostí může být velkou pomocí Bachova esence číslo 24 – skotská sosna nebo "objímání borovice" :))