Nebuď smutný(á), vše pomine...
Pohádka "O dvou prstenech"
Bylo mi přesně čtyřicet... a rozváděla jsem se. Nebyl to tak úplně můj nápad, ale dohodli jsme se. Nůžky našeho manželství se otevíraly celých sedmnáct let, až se otevřely naplno a nadobro. Došli jsme do fáze, kdy už jsme nechtěli měnit jeden druhého k obrazu svému, ale zatoužili jsme po svobodě. Po vydechnutí. Roztáhnout svázaná křídla... a jen tak trochu se zase vznést a letět. Nebyli jsme sobečtí, mysleli jsme i na děti (... i proto jsme se nakonec rozvedli), a tak jsme paradoxně svorně spojili všechny síly, aby se pro ně nezměnilo téměř nic, kromě toho, že k rozvodu patří, naneštěstí, i ztráta společného domova. Bylo to těžké období. Naším domem vládly smutek, stýskání, loučení... a vzpomínky už jen ve fotografiích.
A tak jsem jednoho krásného letního večera opustila dům a šla se nadýchat čerstvého vzduchu. Dýchala jsem z plných plic. Šlapala jsem z kopce ulicí, kde bydlela má blízká přítelkyně. Cinkla jsem jen tak na její zvonek, zda také nepotřebuje čerstvý vzduch. Potřebovala, jen o trochu méně, než já. Nerozváděla se. Sdílela se mnou během procházky moji bolest i smutek (... i když se dohodnete, většinou to bolí obě strany) a pak mi náhle položila otázku: "Heli, znáš pohádku O dvou prstenech?" Neznala jsem.
Pokud ji také ještě neznáte, tak zde je i pro Vás.
"O dvou prstenech"
Byl jednou jeden král s královnou a ti se rozhodli jít hledat Pravdu. Bosí a bezejmenní bloudit širým světem a všechnu moc a slávu shodit z ramen jako obnošený plášť. A protože nikdo nesmí vyjít za takovým cílem, dokud nesplní své povinnosti k druhým, uctivě se poklonili před svým synem a žádali ho o dovolení. Princ byl ještě chlapec. Jen s těžkým srdcem se rodičů vzdával. Prosil je, aby mu nechali alespoň naději, že je neztrácí zcela. Rodiče souhlasili a dali udělat dva prsteny. Těsně před odchodem je synovi navlékli: matka na levou ruku, otec na pravou. "Na vnitřní straně prstenů jsou vyryty naše adresy. Přečteš-li je, můžeš nám dát zprávu. Ale volej nás jen v největší naléhavosti!" Tak řekli, prošli palácovou branou a zmizeli ve zvířeném prachu. Mladičký princ osaměl. Jak se dalo čekat, jeho nezkušenosti a mládí zneužili nepřátelé říše. Vojsko obsadilo palác, princ byl uvržen do žaláře a hned za úsvitu měl být popraven. V nejvyšší úzkosti volal svou matku. Sňal prsten z levé ruky, aby jí dal vědět o své smrti. Na vnitřní straně prstenu stálo: "VŠE POMINE". Princ matce hluboce důvěřoval a její vzkaz ho uklidnil. A vskutku! Vzápětí vtrhly do věznice spojenecké pluky, přemohly jeho věznitele, dosadily ho na trůn a princ se konečně ujal vlády nad svým královstvím. Plynula léta, život se vršil a mladý král byl stále mocnější. Vládl pod šťastnou hvězdou a říše vzkvétala. Vítězila ve výbojných válkách, shromažďovala bohatství i pocty a stala se středem všeho světa. Na vrcholu své moci si král pomyslel: "Jak pyšný by byl asi můj stařičký otec, kdyby věděl, k jakému rozkvětu jsem přivedl svěřenou říši! Jak rád bych mu ukázal štěstí a slávu, jimiž oplývá jeho království! Jak rád bych mu ukázal svou milovanou ženu a jediného vnuka." A tak sňal prsten z pravé ruky, aby si přečetl adresu svého otce. Na vnitřní straně prstenu stálo: "TO VŠE POMINE". V tu chvíli král cosi pochopil. Hluboce se poklonil před svým jediným synem a poprosil ho o svolení opustit palác. Pak navlékl oba prsteny na synovy ruce a bez ohlédnutí se svou ženou prošel palácovou branou. Vydal se na adresu, kterou mu zanechali jeho rodiče.
(Daniela Fišerová: "Pohádky o pravdě, svobodě a lidském osudu")
Se slzami v očích, ale úlevou v srdci jsem jí poděkovala a objala jí. Pohádka zapůsobila na mou trpící duši jako balzám. Uvědomila jsem si a tolikrát prožila, že naše životy přece neběží lineárně, ale v neustálé sinusoidě. Že to, že jsi jednou dole a jednou nahoře... je Boží zákon. Musí být, neboť je základní vlastností hmoty, že vzniká- zraje- a rozkládá se! Že tedy na zemi musí vše jednou pominout, aby se to jednoho dne mohlo opět znovuzrodit... a tak se mohl naplnit věčný koloběh vznikání a zanikání, zrodu a konce. Že jen tudy vede cesta zrání a vývoje. A že s tím nic nenadělám. A jestli to dokáži přijmout, pak udělám první krok k vyléčení. Netušila jsem však čeho všeho!
Jedna krásná moudrá pohádka, trochu fyziky základní školy a soucitná přítelkyně zmírnily v jednom krátkém životním okamžiku bolest jedné trpící ženy. Tak málo někdy stačí! Snažila jsem se pak celý život stejnou radou tlumit bolesti v duši svých dětí... až do dospělosti... až dodnes.
Uvědomění si pravdy zmíněné v pohádce O dvou prstenech znamená splynout s proudem, přijmout nevyhnutelné, zmírnit bolest a rychleji zapomenout. Přijmout a pustit, nechat přijít a nechat odejít, "Bůh dal, Bůh vzal" (Jobův příběh), takový je život člověka na zemi. Jeden princip, jedna Pravda a tisíce příběhů, které na svých bedrech po tisíciletích nese tato země...
Hodnoty trvalé ceny jsou z jiného světa. Říká se mu: "Na věčnosti". Jsou tedy věčné. A nebolí. Vše ostatní se jeví jako LPĚNÍ. Lpění se pozná podle toho, že bolí... ale to už je téma na jiný článek.