DÝCHÁNÍ DO ŠEŘÍKU, aneb, když vás čich dovede k pokoře... (Shinrin-yoku III)

Lesní terapie je kouzelná v tom, že pomáhá rozvíjet přirozeným a jemným způsobem, tak jak to umí jen příroda, všech pět smyslů, včetně toho šestého.

Miluji vůně… květinové, citrusové i dřevité. Celý život jsem se o sobě vyjadřovala tak, že, co mi bylo ubráno na očích a uších (jsem krátkozraká a nemám absolutní hudební sluch), tak mi bylo přidáno na ČICHU. Jedinec s abnormálně vyvinutým čichem. V praxi to znamená, že vaše krásné čichové vjemy jsou abnormálně zesílené, stejně jako ty nepříjemné až odporné. Je známo, že čich je náš vývojově nejstarší smysl a já jsem měla to štěstí, že jsem si ho po celý život mohla užívat opravdu s extrémním nasazením. Ale pak se to stalo! Ze dne na den zmizel. Přestal existovat. COVID. Dost nečekaný "drsný" průběh, který zařídil, že rok a půl nevnímám ani vůně ani zápachy, a pokud se objeví jen malé záblesky, jsou "pokřivené". Pro představu, je to jako s parfémem. Stejně jako se parfém postupně rozkládá na kůži a odkrývá svůj Základ (spodní tóny) – Srdce ( střední tóny) a Hlavu (vrchní tóny), aby se po rozložení rozvoněl jinak, než při aplikaci první kapky, tak i můj čich si vytahuje jen určité esence, pokud vůbec nějaké – výtažky z kompozice jakýchkoliv vůní (i zápachů)… vůně lesa, jídla, lidí, květin, zvířat i parfémů.:) Je to zvláštní prožitek, vše voní jinak, než tomu bylo dříve. Nikdy mě nenapadlo, že se budu při ranním zpěvu ptáků ptát svých blízkých, zda je ve vzduchu už cítit jaro!

Podobně zajímavá je i ztráta chuti. Mé chuťové buňky se chovají podobně jako čichové. Chovají se jako učitelky se zcela zvláštním způsobem výuky. Výuky pro život. Nutí mě respektovat a přijímat daný stav věcí. "Je to takové, jaké to je. Přijmi to! Smiř se s nejhorší variantou." Nejhorší variantou? To znamená do konce života. Bez čichu a bez chuti!

Tak jsem tu představu z hloubi své duše, do morku kosti… přijala! A když jsem to dokázala, tak se něco stalo. V mé hlavě se rozezvučela melodie a text písně z mého mládí… " A já zemřít a skončit s vším v tu chvíli chtěl. Šel kolem chlapec s bílou hůlkou, schod za schůdkem stoupal výš, a můj vlastní kříž menší byl, než se zdál. Každá trampota má svou mez, kdeže nářky mé jsou dnes, vždycky důvod je žít dál!" (J. Korn)

A v tu chvíli jsem si vzpomněla na svou přítelkyni, která před třemi roky náhle oslepla a jejíž příběh mě průběžně, den co den, pokaždé, když si na ni vzpomenu nebo ji vidím, zasahuje. Příběh, který mě učí vděčnosti, soucitu, nereptání a snad i zlomkům POKORY.

Život nám nabízí tolik možností, jak ji z nás vykřesat a my je nechápeme, nepřijímáme, dokonce jim vzdorujeme. A tak často míjíme příležitosti, které nám umožňují zesílit v pokoře, jedné z největších ctností, jejíž nedostatek způsobil mnohou předčasnou smrt jedinců, stejně jako zánik vyspělých civilizací.

Poučíme se někdy?

P.S.

Čichový trénink s aromaoleji ani homeopatie zatím v mém případě nepřinesly očekávané výsledky. Možná neměly. Možná potřebuji zvládnout učební úkol. Jestli ho zvládnu a smysly se samy obnoví, podělím se o ten úspěch s vámi. Při ranní rozcvičce s pohledem do fialové stěny šeříků mě napadlo požádat o výměnu. Zanořila jsem nos do květu a nabídla CO2 za O2. Chvíli jsme dýchali v pravidelném rytmu spolu. Šeřík a já. A pak jsem náhle a nečekaně pocítila známou vůni. A rozbrečela jsem se. Slzy vděčnosti padaly a padaly… ŠEŘÍKY odkvetly. Ale začal kvést BEZ. Tak spolu dýcháme.